Nikdo z nás není izolovaný místně ani časově. Všichni žijeme na Zemi a každý z nás má své předky, s nimiž jsme spojeni dědičností, a většina i potomky, kterým budeme předávat nejen planetu, na které se narodili, ale i pohled na život, schopnost žít mezi lidmi, ale i úctu či neúctu k životu. Máme tedy odpovědnost nejen za sebe, ale i za budoucnost. Možná proto si čím dál častěji klademe otázku, kam směřujeme svým životem. Jednou z odpovědí by mohl být i sen, který mi nedávno někdo vyprávěl.
....... V dálce jsem spatřil planetu, která mi byla povědomá. Visela v černé prázdnotě a zářila jako vzácný safír. Jak jsme se přibližovali, začal jsem rozlišovat jednotlivosti. V oceánech se koupaly světadíly a já jsem poznal hnědou Afriku oddělenou nepatrnou loužičkou Středozemního moře od euroasijského kontinentu. Vlevo za oceánem jsem uviděl obě Ameriky uprostřed opticky rozdělené rozsáhlým uragánem. Ano, byl jsem si jist, v dálce přede mnou byla Země. Vznášela se i s modrým, ještě stále modrým vzdušným obalem v obrovské průhledné bublině opalizující v nejkrásnějších barvách.
„Co znamená ta bublina?“ zeptal jsem se překvapen.
„To je víra,“ řekla mi bytost, která mne doprovázela na mé cestě.
„Víra v podobě bubliny?“
„Ano. Dokud je celistvá, tak je Země chráněna před zlými silami z vesmíru.“
Náhle se bublina rozpadla na mnoho různě velikých bublin, které dopadly na povrch planety. Některé přikryly celá veliká území, jiné menší městečka či vesnice nebo také jen jeden dům. Ty nejmenší stačily na ukrytí člověka.
„Co vidíš teď?“ zeptala se mě moje průvodkyně.
„Mnoho různě velkých bublin,“ odpověděl jsem.
„Všimni si, jak vypadá to, co není přikryté,“ byl jsem upozorněn a vzápětí jsem strnul. Co bylo pod bublinami, zůstalo netknuté a vše ostatní bylo jedno jediné černočerné spáleniště. Zděšen jsem pohlédl na svou průvodkyni...
„Víš, proč přibývá zla a z toho plynoucí bolesti na Zemi...?“
Nevěděl jsem, neuměl jsem si to celé vysvětlit. Jen jsem se díval a viděl jsem, že bubliny byly v neustálém pohybu. Sem tam se objevila nová, ale celkově jich ubývalo. Pohlédl jsem na střed Evropy a tam to vypadalo, jako kdyby kdosi na mapu mé vlasti hodil maličkou hrst drobných polystyrénových kuliček, které se zvláštní přitažlivostí samy rozmístily. Něco tak černého a úplně spáleného jsem nikdy neviděl. Pouze pár domů a jedinců bylo chráněno, na rozdíl od Ameriky a dalších zemí, kde byla ochrana lepší, ale nikoli kvůli tomu, že by tam žili lepší lidé.
Řekla „Zla přibývá proto, že ubývá víry. Víra je tou silou, která chrání Zemi i každého zvlášť. Tam kde je svatá víra, tam je i nevinnost a nevinnost zasluhuje ochranu.“